Bechyňské památníky

Skoro každá vesnice má na návsi nějaký ten památníček padlým z Velké války. Často u něj bývá i dodatková tabulka se jmény popravených za pozdější německé okupace. A občas je tam zmíněn i nějaký zastřelený nebo přejetý z roku 1968. Tak aby takový pomník nestál ve městě Bechyni!

Najdete jej před Bechyňským zámkem, v prodloužené části centrálního náměstí. V pozadí se vypíná farantiškánský klášter. O tom jsem už psal.

Autorem sochy je místní umělec Jan Vítezslav Dušek, 1891 - 1966. Sám prožil válku na Východní frontě v řadách 75. jindřichohradeckého pluku.

Místní umělec. Se řekne. Syn krejčího. Studoval v Paříži. Vystavoval v Paříži, Londýně, Benátkách , Berlíně... A dnes? Slyšeli jste někdy o něm?

Nic proti soše. Ale. Není to nic originálního. Osiřelá matka vlast lká nad osudem svých synů? Nebo je to válečná vdova, milenka, sirota... Zaujaly mě letopočty. Zejména ten druhý, 1919.

Kde se ještě bojovalo? Na Sibiři bojovaly legie proti bolševikům. Ale to v roce 1919 neskončilo. Sedmidenní lednová válka o Těšínsko s Polskem. My si ty vztahy se sousedy idealizujeme. Respektive neznáme naše dějiny...

Pak jsme válčili s Maďary o Slovensko. To bylo právě v roce 1919. Že by tam padl nějaký Bechyňák? Možné to je... Také se nám mihne dějinami Slovenská republika rad. Vedl ji český soudruh Janoušek. Byť to byl loutkový stát maďarských komunistů. Oni ti Bechyňáci mohli bojovat na kterékoliv straně.

A taky jsme si vybojovávali na německých spoluobčanech kontrolu nad Sudetami. Nevzpomínám si, že by tam byly oběti ze strany Čechů. Ale tohle nebyla nikdy oblast mého prioritního zájmu. Až budu znova v Bechyni, a já se tam vrátím, zkusím si o tom něco zjistit.

Padesát metrů od prvního pomníku je pomník druhý. Padlým rudoarmějcům. Přímo na hlavním náměstí. Jen pro připomenutí...

Tuhle hrůzu najdete na místním hřbitově. O tom jsem psal včera. Ten pomník na náměstí mi přijde decentnější. Vlastně to není pomník. Našel jsem, že to jsou skutečné hroby. Nevím, proč jedni tam a druzí tam.

Nebudu sem dávat fotografie, jen přepis v češtině. V jednom z hrobů na náměstí leží gardový kapitán lékař Valentina Vasiljevna Sergeeva. Nabízí se spousta možností, co a jak se tehdy stalo.

Byli tu tedy gardisté. Byla tu i nějaká polní nemocnice, dle lékařky soudě. Ti, co podlehli zraněním, skončili na hřbitově. Ti druzí... Tyfus? Mina? Odstřelovač? Až tam budu příště...

I tuhle pamětní desku potkáte na náměstí. Přijde mi nejkontroverznější. Patnáct jmen. Tři páni důstojníci a dvanáct soudruhů důstojníků.

Čím jsem starší, tím jsem smířlivější. Z pohledu Svazu letců České republiky to byli kamarádi, kteří zahynuli ve službě. Všichni sloužili naší vlasti. Někteří té socialistické, ti druzí... Jaké vlastně?

Ti pánové byli také jistě dříve soudruhy. Když chtěli létat, tak to přeci jinak nešlo. Prodali by za splnění svých cílů i duši ďáblu? Já mám kamarády i vojáky z povolání. Co člověk, to originální příběh. Ne, nezavrhnul jsem je.

Být odpovědným úředníkem městského úřadu, já bych tu desku ale nepovolil. Ale já tím úředníkem nejsem a být bych nechtěl.

Když se budoval Bundeswehr, také nastoupily kádry z Wehrmachtu. Ale myslím, že kamarádům padlým třeba u Stalingradu se v Německu památníky nestavěly a nestaví.

Pravda, ČSLA (Československá lidová armáda, vysvětlivka pro mladší ročníky) nikde nebojovala. Pár doktorů v Severní Koreji snad dělalo pokusy na zajatcích... Ale kdykoliv jsme bojovat mohli. Párkrát to už bylo na spadnutí.

Já taky přísahal věrnost pracujícímu lidu vedenému komunistickou stranou. I když jsem byl jen záklaďák. Kdepak, raději tady ve svých úvahách skončím.

Mimochodem. Patnáct jmen na jednu malou posádku! To je strašidelná bilance! Je fakt, že i za mě byli v kasárnách o 1000 chlapech za 9 mesíců 3 mrtví...

Ať ale skončím pozitivně. Je dobře, že už tu nevládnou komunisté. Je dobře, že jsme zrušili povinnou vojenskou službu. Ale nechápu, proč se před dvěma roky znovu nezavedla a proč se náš průmysl nepřevedl na válečnou výrobu. Tak to zas tak optimistický konec není...